Pašijové hry v Hořicích na Šumavě

Hořice na Šumavě patří k nejstarším sídlům na Českokrumlovsku, leží 13 km jihozápadně od Českého Krumlova. Hořické pašijové hry získaly na konci 19. století pověst fenomenální podívané inscenované v tehdy moderní divadelní

budově s kapacitou 2 000 diváků. Pašije se hrály německy a v souboru účinkovali obyvatelé Hořic. V roce 1893 proběhla premiéra hry od autora J. J. Ammana. Ohlas evropského rozměru přiváděl věřící z německy mluvících zemí, pašije navštěvovaly významné osobnosti i šlechta. Zájem o pašije projevili i první filmaři své doby, a tak v roce 1896 vznikl pravděpodobně jeden z prvních filmových záznamů v dějinách. Představení byla hrána s různou frekvencí až do roku 1936.

Po 2. světové válce se zdálo, že s odsunem německých obyvatel zanikne i tradice pašijí. Nicméně Češi tradici převzali a v letech 1947–48 odehráli dvě sezony pašijových představení. Avšak v roce 1949 již nebylo uděleno povolení ke konání her. Po roce 1989 se naskytla možnost opět navázat na tradici hořických pašijových her. Iniciativa vzešla od někdejšího prvního svobodně zvoleného starosty Miroslava Čunáta, dále pak Karla Fily, Růženy Hotové, Emila Soukupa a dalších. Na konci roku 1990 vznikla „Společnost pro obnovu pašijových her v Hořicích na Šumavě – Pašije“.

Premiéra nového představení v češtině, tentokrát v novém nastudování dle textu Jindřicha Pecky, proběhla 26. června 1993. Současně byl v ten samý den díky přispění pana R. Paydla, potomka hořických německých rodáků, odhalen pomník „Všem, kdo se o pašije zasloužili“. Uběhlo totiž sto let a jeden den od premiéry Ammanových pašijových her.

Přes všechny výzvy a těžkosti, se kterými se společenství stojící za hraním pašijových her za 25 let existence muselo potýkat, je zřetelné, že se v Hořicích podařilo navázat na kulturní fenomén vytvořený původními německými obyvateli obce.

„I dnes, po dvou tisících letech, je poselství pašijového příběhu nesmírně aktuální, protože říká základní věc: Je zapotřebí nést lásku vůči druhým, dávat život pro druhé. A to je skutečnost, kterou potřebuje dnešní svět!“ (Kardinál Miloslav Vlk)